Samařská žena: Žízeň po Bohu
Pár bloků od mého domu v Mexico City je místo, kam lidé přicházejí s mnoha věcmi. Někteří přicházejí s plastovými taškami, ve kterých mají vše, co vlastní. Jiní přicházejí s dětmi, které jsou neklidné, zvědavé nebo už unavené z toho, že musí čekat. Někteří sem přicházejí z osamělosti, jiní z hladu, a někteří prostě proto, že vědí, že uvnitř je někdo přivítá jménem a bude si pamatovat, kdo jsou.
Takový je týdenní rytmus Comunidad de Sant’Egidio. Není to místo, kde se stojí fronty, ale místo, kde se sedí u stolu. Rozhovory se odvíjejí pomalu. Příběhy se sdílejí bez spěchu. Rozdíly (ve věku, historii, víře nebo stabilitě) nemizí, ale jsou přijímány. Není to místo, kam někdo přichází jako projekt, který je třeba napravit. Je to místo, kam lidé přicházejí žízniví, každý po svém, a zjišťují, že nejsou sami.
Tato zkušenost mi pomáhá slyšet evangelium o Samaritánce jinak.
Ve středu setkání je žízeň
Když Ježíš potká ženu u studny, nepřistupuje k ní jako k problému, který je třeba vyřešit, nebo jako k lekci, kterou je třeba naučit. Setkává se s ní jako s partnerkou v rozhovoru. Ona je vnímavá, má pevné základy a je teologicky zvídavá. Klade skutečné otázky: o sdílených zdrojích, o sociálních kodexech, o sounáležitosti. Není pasivní. Nejen přijímá. Zapojuje se, provokuje a reaguje.
Někdy je tento úryvek čten spíše z pohledu odhalení a nápravy než jako setkání. Ale samotné evangelium se tomuto výkladu brání. Ježíš ji nezahanbuje. Nežádá ji, aby před navázáním vztahu konala pokání. Místo toho s ní mluví o živé vodě, o uctívání v Duchu a pravdě, o Bohu, který není omezen místy nebo systémy, které ji vylučují.
Ve středu jejich setkání je žízeň. Ne morální selhání, ale touha. Ne soud, ale dychtivost.
Kristus, živá voda pro naši nejhlubší žízeň
Exhortace Dilexit nos v odstavci 101 nabízí klíč::
„Probodené srdce Krista ztělesňuje všechna Boží prohlášení o lásce přítomná v Písmu… otevřený bok jeho Syna je zdrojem života pro ty, které miluje, pramenem, který uhasí žízeň jeho lidu.“
Kristovo srdce je otevřené nejen k odpuštění, ale i k podpoře. Nejen k nápravě, ale i k darování života. Samaritánka to poznává. Nechává ležet svůj džbán s vodou – ne proto, že by její každodenní potřeby přestaly být důležité, ale proto, že se v ní probudilo něco hlubšího. Její žízeň byla pojmenována, aniž by byla oslabena. Stává se svědkem ne tím, že zaujímá morální postoj, ale tím, že sdílí setkání: „Pojď se podívat.“
Upřímní ohledně své vlastní žízně, pozorní k žízni druhých
To hluboce rezonuje s cílem Laudato si‘ pro tento týden, jímž je odpovídat na nářek chudých. Nářek chudých není jen požadavkem na zdroje, ani jen na přístup k tomu, co udržuje život – jako je voda, půda a bezpečné místo k životu. Je to také volání po uznání jako subjektů vlastního života: nositelů poznání, víry a pravdy. V Sant’Egidio nejsou chudí předmětem charity. Jsou to přátelé, učitelé a protagonisté komunity, kteří nám připomínají, že péče o lidi a péče o náš společný domov nelze oddělit.
Když si příliš snadno představujeme sami sebe na místě Ježíše, riskujeme, že nám unikne pozvání evangelia. Půst od nás nežádá, abychom stáli nad ostatními jako spravedliví pomocníci. Žádá od nás, abychom stáli vedle sebe u studny, upřímní ohledně své vlastní žízně a pozorní k žízni ostatních.
Otázka k zamyšlení jemně přetrvává: Čí žízeň jsem tento týden pozván držet ve svém srdci?
Možná je to žízeň někoho, kdo je příliš často nepochopen. Možná je to žízeň dítěte, souseda, komunity pod tlakem. Možná je to moje vlastní žízeň. U studny nám Ježíš ukazuje, že Bůh je již tam – čeká, naslouchá, připraven setkat se s námi ne jako s problémy, které je třeba vyřešit, ale jako s lidmi toužícími po životě.
Nejnovější komentáře