Chcete-li dát vyrůst míru, chraňte stvoření
Poselství Benedikta XVI. k Světovému dni míru 1. ledna 2010
1. Na začátku tohoto nového roku si přeji srdečně pozdravit pokojem všechna křesťanská společenství, mezinárodní vůdce a lidi dobré vůle po celém světě. Pro tento XLIII. Světový den míru jsem zvolil téma: Chcete-li dát vyrůst míru, chraňte stvoření. Úcta ke stvoření má nesmírný význam, v neposlední řadě proto, že stvoření je počátkem a základem všech Božích děl a jeho zachování se nyní stalo nezbytným pro mírové soužití lidstva. Nelidskost člověka vůči člověku vyvolala četná ohrožení míru a autentického a integrálního lidského rozvoje – války, mezinárodní a regionální konflikty, teroristické činy a porušování lidských práv. Neméně znepokojivé jsou však hrozby vyplývající ze zanedbávání – ne-li přímo zneužití – země a přírodních statků, které nám Bůh dal. Z tohoto důvodu je nutné, aby lidstvo obnovilo a posílilo smlouvu mezi lidmi a životním prostředím, která by měla odrážet tvořivou lásku Boha, od něhož pocházíme a ke kterému směřujeme.
2. Ve své encyklice Caritas in veritate jsem poznamenal, že integrální lidský rozvoj je úzce spojen se závazky, které vyplývají ze vztahu člověka k přírodnímu prostředí. Životní prostředí je třeba vnímat jako Boží dar všem lidem a jeho využívání znamená společnou odpovědnost za celé lidstvo, zvláště za chudé a budoucí generace. Také jsem si všiml, že kdykoli se na přírodu, a zvláště na lidské bytosti, pohlíží pouze jako na produkt náhody nebo evoluční determinismus, náš celkový smysl pro odpovědnost klesá. Na druhé straně vidět stvoření jako Boží dar lidstvu nám pomáhá pochopit naše povolání a hodnotu jako lidských bytostí. S žalmistou můžeme s úžasem zvolat: „Když se dívám na tvá nebesa, na dílo tvých rukou, na měsíc a hvězdy, které jsi
upevnil; co je člověk, že na něj pamatuješ, a syn člověka, že se o něj staráš?“ (Ž 8,4-5). Rozjímání o kráse stvoření nás inspiruje k rozpoznání lásky Stvořitele, té Lásky, která „hýbe sluncem a ostatními hvězdami.“
3. Před dvaceti lety věnoval papež Jan Pavel II. své poselství ke Světovému dni míru tématu: Pokoj s Bohem Stvořitelem, pokoj s celým stvořením. Zdůraznil náš vztah, jakožto Božího stvoření, k vesmíru všude kolem nás. „V naší době,“ napsal, „roste povědomí o tom, že světový mír je ohrožen… také nedostatkem náležitého respektu k přírodě.“ Dodal, že „ekologické uvědomění, spíše než aby bylo bagatelizováno, je třeba pomoci rozvíjet a nechat dozrávat a najít vhodné vyjádření v konkrétních programech a iniciativách.“ I předchozí papežové mluvili o vztahu mezi lidskými bytostmi a životním prostředím. Například v roce 1971, při osmdesátém výročí encykliky Rerum novarum Lva XIII., Pavel VI. poukázal na to, že „neuváženým vykořisťováním přírody (člověka) riskujeme její zničení a staneme se zase obětí této degradace.“ Dodal, že „nejenže se materiální prostředí stává trvalou hrozbou – znečištění a odpadky, nové nemoci a absolutní schopnost destrukce -, ale ani lidský rámec už člověk nemá pod kontrolou, a vytváří tak prostředí zítřka, které může být nesnesitelné. Jedná se o rozsáhlý sociální problém, který se týká celé lidské rodiny.
4. Aniž by se církev zabývala konkrétními technickými řešeními, snaží se jako „odborník na lidskost“ upozorňovat na vztah mezi Stvořitelem, lidmi a stvořeným řádem. V roce 1990 Jan Pavel II. mluvil o „ekologické krizi“ a poukazoval na její primárně etický charakter a poukazoval na „naléhavou morální potřebu nové solidarity“. Jeho výzva je o to naléhavější dnes, tváří v tvář známkám rostoucí krize, kterou by bylo nezodpovědné nebrat vážně. Můžeme zůstat lhostejní k problémům spojeným s takovými skutečnostmi, jako je změna klimatu, desertifikace, zhoršování a ztráta produktivity v rozsáhlých zemědělských oblastech, znečištění řek a vodonosných vrstev, ztráta biologické rozmanitosti, nárůst přírodních katastrof a odlesňování rovníkových a tropických oblastí? Můžeme ignorovat rostoucí fenomén „environmentálních uprchlíků,“ lidí, kteří jsou nuceni degradací svého přirozeného prostředí jej opustit – a často i svůj majetek –, aby čelili nebezpečí a nejistotě nuceného vysídlení? Můžeme zůstat lhostejní tváří v tvář skutečným a potenciálním konfliktům týkajícím se přístupu k přírodním zdrojům? To vše jsou otázky s hlubokým dopadem na dodržování lidských práv, jako je právo na život, jídlo, zdraví a rozvoj.
5. Mělo by být zřejmé, že na ekologickou krizi nelze pohlížet izolovaně od ostatních souvisejících otázek, neboť je úzce spjata s pojmem samotného rozvoje a naším chápáním člověka v jeho vztahu k druhým a ke zbytku stvoření. Bylo by prozíravé požadovat důkladnou a dlouhodobou revizi našeho modelu rozvoje, která by zohlednila smysl ekonomiky a její cíle za účelem napravení jejího špatného fungování a uplatnění. Ekologické zdraví planety si to žádá, ale vyžaduje si to také kulturní a morální krize lidstva, jejíž příznaky jsou již nějakou dobu patrné ve všech částech světa. Lidstvo potřebuje hlubokou kulturní obnovu; potřebuje znovu objevit ty hodnoty, které mohou sloužit jako pevný základ pro budování světlejší budoucnosti pro všechny. Naše současné krize – ať už ekonomické, potravinové, ekologické nebo sociální – jsou v konečném důsledku také krizemi morálními a všechny spolu souvisí. Vyžadují, abychom přehodnotili cestu, po které společně jdeme. Konkrétně volají po životním stylu vyznačujícím se střízlivostí a solidaritou, s novými pravidly a formami angažovanosti, který se sebevědomě a odvážně zaměřuje na strategie, které skutečně fungují, a zároveň rozhodně odmítá ty, které selhaly. Jen tak se současná krize může stát příležitostí k rozlišování a novému strategickému plánování.
6. Není pravda, že to, co nazýváme „přírodou“ v kosmickém smyslu, má svůj původ v „plánu lásky a pravdy“? Svět „není produktem žádné nutnosti, ani slepého osudu či náhody… Svět vychází ze svobodné vůle Boží; Bůh chtěl, aby se jeho tvorové podíleli na jeho bytí, na jeho inteligenci a na jeho dobrotě“. Kniha Genesis na svých prvních stránkách poukazuje na moudrý plán vesmíru: vychází z Boží mysli a nachází svůj vrchol v muži a ženě stvořených k obrazu a podobě Stvořitele, aby „naplnili zemi“ a „panovali nad ní jako „správci“ samotného Boha (srov. Gn 1,28). Harmonie mezi Stvořitelem, lidstvem a stvořeným světem, jak ji popisuje Písmo svaté, byla narušena hříchem Adama a Evy, muže a ženy, kteří chtěli zaujmout místo Boha a odmítli uznat, že jsou jeho stvořením. V důsledku toho byla narušeno poslání „vykonávat vládu“ nad zemí, „obdělávat ji a udržovat ji“, a vznikl konflikt uvnitř lidstva a mezi ním a zbytkem stvoření. (srov. Gn 3,17-19). Lidské bytosti se nechají ovládat sobectvím; nepochopili význam Božího příkazu a zneužili stvoření z touhy uplatnit nad ním absolutní nadvládu. Ale pravý význam původního Božího příkazu, jak Kniha Genesis jasně ukazuje, je, že nešlo o pouhé udělení autority, ale spíše o výzvu k odpovědnosti. Moudrost starověku si uvědomovala, že příroda nám není k dispozici jako „hromada rozptýleného odpadu.“ Biblické zjevení nám ukázalo, že příroda je darem Stvořitele, který jí dal stanovený řád a umožnil člověku čerpat z ní principy potřebné k tomu, aby ji „obdělával a zachovával“ (srov. Gn 2,15). Vše, co existuje, patří Bohu, který to svěřil člověku, i když ne pro jeho svévolné použití. Jakmile se člověk, místo aby jednal jako Boží spolupracovník, postaví na místo Boha, vyvolá tím vzpouru přírody, která je jím více tyranizována než řízena. Člověk má tedy povinnost zodpovědně spravovat stvoření, pečovat o něj a kultivovat ho.
7. Je smutné, že je až příliš zřejmé, že velké množství lidí v různých zemích a oblastech naší planety zažívá stále větší potíže kvůli nedbalosti nebo odmítání mnoha jiných zodpovědně spravovat životní prostředí. Druhý vatikánský ekumenický koncil připomněl, že „Bůh určil zemi a vše, co obsahuje, všem lidem a národům.“ Dobra stvoření patří celému lidstvu. Současné tempo využívání životního prostředí však vážně ohrožuje zásoby některých přírodních zdrojů nejen pro současnou generaci, ale především pro generace, které teprve přijdou. Není těžké si všimnout, že zhoršování životního prostředí je často způsobeno nedostatkem prozíravé oficiální politiky nebo sledováním krátkozrakých ekonomických zájmů, které se pak tragicky stávají vážnou hrozbou pro stvoření. V rámci boje proti tomuto jevu je třeba, aby hospodářská činnost brala v úvahu skutečnost, že „každé ekonomické rozhodnutí má morální důsledky“, a projevovala tak zvýšený respekt k životnímu prostředí. Při využívání přírodních zdrojů bychom měli dbát na jejich ochranu a náklady s tím spojené – ekologické i sociální – považovat za podstatnou součást celkových vynaložených nákladů. Mezinárodní společenství a vlády jednotlivých států jsou odpovědné za vysílání správných signálů, aby bylo možné účinně bojovat proti zneužívání životního prostředí. K ochraně životního prostředí a k ochraně přírodních zdrojů a klimatu je třeba jednat v souladu s jasně definovanými pravidly, a to i z právního a ekonomického hlediska, a zároveň brát náležitý ohled na solidaritu, kterou dlužíme lidem žijícím v chudších oblastech našeho světa a budoucím generacím.
8. Je naléhavě zapotřebí větší mezigenerační solidarity. Budoucí generace nemohou nést náklady na naše využívání společných environmentálních zdrojů. Zdědili jsme po minulých generacích a těžíme z práce našich současníků; z tohoto důvodu máme závazky vůči všem a nemůžeme odmítnout zájem o ty, kteří přijdou po nás, a kteří dále rozšíří lidskou rodinu. Všeobecná solidarita představuje výhodu i povinnost. Je to odpovědnost, kterou mají současné generace vůči těm budoucím, odpovědnost, která se týká i jednotlivých států a mezinárodního společenství. Přírodní zdroje by měly být využívány tak, aby okamžitý prospěch neměl negativní dopad na živé tvory, lidské i nelidské, současné i budoucí; aby ochrana soukromého vlastnictví nebyla v rozporu s univerzálním určením statků; aby lidská činnost neohrožovala plodnost země ve prospěch lidí nyní i v budoucnosti. Kromě spravedlivějšího smyslu pro mezigenerační solidaritu existuje také naléhavá morální potřeba obnovit smysl pro solidaritu uvnitř generací, zejména ve vztazích mezi rozvojovými zeměmi a zeměmi vysoce industrializovanými: Mezinárodní společenství má naléhavou povinnost nalézt institucionální prostředky regulace využívání neobnovitelných zdrojů a zapojit do tohoto procesu chudé země, aby mohly společně plánovat budoucnost. Ekologická krize ukazuje naléhavost solidarity, která zahrnuje čas a prostor. Je důležité uznat, že mezi příčinami současné ekologické krize je historická odpovědnost průmyslových zemí. Avšak ani méně rozvinuté země, a zejména země s rozvíjející se ekonomikou, nejsou zproštěny své vlastní odpovědnosti ve vztahu ke stvoření, neboť povinnost postupně přijímat účinná ekologická opatření a politiky je povinností všech. Toho by se dosáhlo snáze, kdyby při poskytování pomoci a sdílení znalostí a čistších technologií hrály menší roli vlastní zájmy.
9. Je jisté, že mezi základní problémy, které musí mezinárodní společenství řešit, patří problematika energetických zdrojů a rozvoj společných a udržitelných strategií pro uspokojení energetických potřeb současných i budoucích generací. To znamená, že technologicky vyspělé společnosti musí být připraveny podporovat střízlivější životní styl a zároveň snižovat svou spotřebu energie a zvyšovat její účinnost. Zároveň je třeba podporovat výzkum a využívání forem energie s menším dopadem na životní prostředí a celosvětové přerozdělování energetických zdrojů, aby k nim měly přístup země, které tyto zdroje postrádají. Ekologická krize nabízí historickou příležitost k vypracování společného akčního plánu, jehož cílem je orientovat model globálního rozvoje na větší respekt ke stvoření a na integrální lidský rozvoj inspirovaný hodnotami vlastními „lásce v pravdě.“ Přimlouval bych se za přijetí modelu rozvoje založeného na ústředním postavení lidské osoby, na podpoře a sdílení společného dobra, na odpovědnosti, na uvědomění si potřeby změny životního stylu a na obezřetnosti, ctnosti, která nám říká, co je třeba udělat dnes s ohledem na to, co se může stát zítra.
10. Udržitelné komplexní řízení životního prostředí a zdrojů planety vyžaduje, aby se lidská inteligence zaměřila na technologický a vědecký výzkum a jeho praktické aplikace. „Nová solidarita“, k níž vyzval Jan Pavel II. ve svém poselství ke Světovému dni míru 1990, a „globální solidarita“, k níž jsem sám vyzval ve svém poselství ke Světovému dni míru 2009, jsou zásadními postoji při formování našeho úsilí o ochranu stvoření prostřednictvím lépe mezinárodně koordinovaného hospodaření se zdroji Země, a to zejména dnes, kdy je stále zřetelnější souvislost mezi bojem proti zhoršování životního prostředí a podporou integrálního lidského rozvoje. Tyto dvě skutečnosti jsou neoddělitelné, neboť integrální rozvoj jednotlivců s sebou nutně nese společné úsilí o rozvoj lidstva jako celku. V současné době existuje řada vědeckých poznatků a inovativních přístupů, které slibují uspokojivé a vyvážené řešení problému našeho vztahu k životnímu prostředí. Je třeba podporovat například výzkum účinných způsobů využití obrovského potenciálu sluneční energie. Podobnou pozornost je třeba věnovat také celosvětovému problému vody a globálnímu systému koloběhu vody, který má pro život na Zemi prvořadý význam a jehož stabilita by mohla být vážně ohrožena změnou klimatu. Měly by být prozkoumány vhodné strategie rozvoje venkova zaměřené na drobné zemědělce a jejich rodiny, stejně jako provádění vhodných politik pro hospodaření s lesy, pro likvidaci odpadů a pro posílení vazby mezi bojem proti změně klimatu a překonáním chudoby. Je zapotřebí ambiciózních národních politik a nezbytných mezinárodních závazků, které přinesou významné výhody zejména ve střednědobém a dlouhodobém horizontu. V podstatě je třeba překonat čistě spotřebitelskou mentalitu a podpořit formy zemědělské a průmyslové výroby, které jsou schopny respektovat stvoření a uspokojovat primární potřeby všech. Ekologický problém je třeba řešit nejen kvůli mrazivým vyhlídkám na zhoršení životního prostředí, které jsou již na obzoru; skutečnou motivací musí být snaha o autentickou celosvětovou solidaritu inspirovanou hodnotami lásky, spravedlnosti a společného dobra. V této souvislosti, jak jsem uvedl na jiném místě, technologie nikdy není pouhou technologií. Odhaluje člověka a jeho aspirace na rozvoj; vyjadřuje vnitřní napětí, které ho nutí postupně překonávat materiální omezení. Technologie v tomto smyslu je odpovědí na Boží příkaz obdělávat a udržovat zemi (srov. Gn 2,15), kterou svěřil lidstvu, a musí sloužit k posílení smlouvy mezi lidmi a životním prostředím, smlouvy, která by měla odrážet Boží stvořitelskou lásku.
11. Je stále zřejmější, že problém zhoršování životního prostředí nás nutí zkoumat náš životní styl a převládající modely spotřeby a výroby, které jsou často neudržitelné ze sociálního, environmentálního, a dokonce i ekonomického hlediska. Již se neobejdeme bez skutečné změny pohledu, která povede k novému životnímu stylu, v němž hledání pravdy, krásy, dobra a společenství s ostatními v zájmu společného růstu jsou faktory, které určují volbu spotřebitele, úspory a investice. Výchova k míru musí stále více začínat dalekosáhlými rozhodnutími jednotlivců, rodin, společenství a států. Všichni jsme zodpovědní za ochranu a péči o životní prostředí. Tato odpovědnost nezná hranic. V souladu se zásadou subsidiarity je důležité, aby se každý angažoval na své vlastní úrovni a pracoval na překonání převahy partikulárních zájmů. Zvláštní úloha při zvyšování povědomí a při formování náleží různým skupinám v občanské společnosti a nevládním organizacím, které odhodlaně a velkoryse pracují na šíření ekologické odpovědnosti, odpovědnosti, která by měla být stále hlouběji zakotvena v respektu k „lidské ekologii“. Média mají v tomto ohledu rovněž odpovědnost nabízet pozitivní a inspirativní vzory. Stručně řečeno, péče o životní prostředí vyžaduje širokou globální vizi světa; odpovědné společné úsilí o překonání přístupů založených na sobeckých nacionalistických zájmech směrem k vizi neustále otevřené potřebám všech národů. Nemůžeme zůstat lhostejní k tomu, co se děje kolem nás, protože zhoršování stavu kterékoli části planety se týká nás všech. Vztahy mezi jednotlivci, sociálními skupinami a státy, stejně jako vztahy mezi lidmi a životním prostředím, se musí vyznačovat respektem a „láskou v pravdě“. V tomto širším kontextu lze jen podpořit úsilí mezinárodního společenství o postupné odzbrojení a svět bez jaderných zbraní, jejichž přítomnost sama o sobě ohrožuje život planety a pokračující integrální rozvoj současné generace i generací, které teprve přijdou
12. Církev má odpovědnost vůči stvoření a považuje za svou povinnost ji uplatňovat ve veřejném životě, aby chránila zemi, vodu a vzduch jako dary Boha Stvořitele určené všem, a především aby zachránila lidstvo před nebezpečím sebezničení. Degradace přírody je úzce spjata s kulturními modely utvářejícími lidské soužití: v důsledku toho, když je ve společnosti respektována ‚lidská ekologie‘, prospívá to i ekologii životního prostředí. Po mladých lidech nelze chtít, aby respektovali životní prostředí, pokud jim v rodinách a v celé společnosti není pomáháno, aby respektovali sami sebe. Kniha přírody je jednotná a nedělitelná; zahrnuje nejen životní prostředí, ale také individuální, rodinnou a společenskou etiku. Naše povinnosti vůči životnímu prostředí vyplývají z našich povinností vůči člověku, posuzovaných jak individuálně, tak ve vztahu k ostatním. Proto ochotně podporuji úsilí o větší smysl pro ekologickou odpovědnost, která by, jak jsem naznačil ve své encyklice Caritas in veritate, chránila autentickou „lidskou ekologii“, a tak důrazně potvrdila nedotknutelnost lidského života v každé fázi a v každém stavu, důstojnost osoby a jedinečné poslání rodiny, kde se člověk vychovává v lásce k bližnímu a úctě k přírodě. Toto dědictví hodnot má svůj původ v přirozeném mravním zákoně, který je základem úcty k lidské osobě a stvoření, a je jeho součástí.
13. Nesmíme zapomínat ani na velmi významnou skutečnost, že mnoho lidí zažívá klid a pohodu, obnovu a oživení, když se dostanou do těsného kontaktu s krásou a harmonií přírody. Existuje zde určitá vzájemnost: když pečujeme o stvoření, uvědomujeme si, že Bůh prostřednictvím stvoření pečuje o nás. Na druhé straně správné chápání vztahu mezi člověkem a životním prostředím neskončí absolutizací přírody nebo tím, že ji budeme považovat za důležitější než lidskou osobu. Pokud církevní magisterium vyjadřuje vážné obavy z pojetí životního prostředí inspirovaného ekocentrismem a biocentrismem, je to proto, že taková pojetí odstraňují rozdíl identity a hodnoty mezi lidskou osobou a ostatními živými tvory. Ve jménu údajně rovnostářské vize „důstojnosti“ všech živých tvorů takové pojetí nakonec ruší odlišnost a nadřazenou roli člověka. Otevírají také cestu novému panteismu s příchutí novopohanství, který by viděl zdroj spásy člověka pouze v přírodě, chápané čistě naturalisticky. Církvi zase záleží na tom, aby se k této otázce přistupovalo vyváženě, s respektem ke „gramatice“, kterou Stvořitel vepsal do svého díla tím, že člověku svěřil roli správce a administrátora s odpovědností za stvoření, roli, kterou člověk rozhodně nesmí zneužívat, ale také se jí nesmí zříkat. Stejně tak opačný postoj, který by absolutizoval technologii a lidskou moc, vede k vážnému útoku nejen na přírodu, ale i na samotnou lidskou důstojnost.
14. Chcete-li dát vyrůst míru, chraňte stvoření. Snaha lidí dobré vůle o mír by jistě byla snazší, kdyby všichni uznali nedělitelný vztah mezi Bohem, lidmi a celým stvořením. Ve světle Božího Zjevení a ve věrnosti církevní tradici mají křesťané svůj vlastní přínos. Uvažují o kosmu a jeho zázracích ve světle stvořitelského díla Otce a vykupitelského díla Krista, který svou smrtí a zmrtvýchvstáním smířil s Bohem „všechno, co je na zemi i na nebi“ (Kol 1,20). Kristus, ukřižovaný a vzkříšený, obdařil lidstvo svým Duchem svatosti, aby řídil běh dějin v očekávání onoho dne, kdy se slavným příchodem Spasitele vzniknou „nová nebesa a nová země“ (2 Pt 3,13), v nichž bude navěky přebývat spravedlnost a pokoj. Ochrana přírodního prostředí za účelem budování světa míru je tedy povinností každého z nás. Je to naléhavá výzva, které je třeba čelit s obnoveným a společným nasazením; je to také prozřetelnostní příležitost předat příštím generacím vyhlídku na lepší budoucnost pro všechny. Kéž je to jasné světovým vůdcům i těm, kteří se na všech úrovních starají o budoucnost lidstva: ochrana stvoření a nastolování míru spolu hluboce souvisejí! Z tohoto důvodu vyzývám všechny věřící, aby vznesli vroucí modlitbu k Bohu, všemocnému Stvořiteli a Otci milosrdenství, aby si všichni muži a ženy vzali k srdci naléhavou výzvu: Chcete-li dát vyrůst míru, chraňte stvoření.